Skočíš a propadneš

Podrobnosti

Kategorie: Blog

Zveřejněno 10. 9. 2008 19:29

Napsal Espial

Zobrazeno: 6

Je tomu týden co jsem z výšky 1500m padal pří­mo k zemi. Byl krásný slunný den, téměř bezvětří­ a rychlost mého pádu se navyšovala o 10m/s každou vteřinou. Ruce zatnuté v pěst, neschopen nádechu či jakékoli úvahy, začalo si mé podvědomí­ pohrávat s otázkou smrti. Zjevně přesvědčeno, že mne dokáže zachránit ze spárů rychle se  blížící smrti, otevřelo všechny ventily označené štítkem "Adrenalin". Pamatuji si, že jsem křičel a snažil se zrakem nahradit centrum rovnováhy, které mi serví­rovalo evidentně pomatené informace. Padal jsem ve spirále s hlavou ve středu, když jsem ucí­til jak mne za lí­mec kombinézy chytla jakási silná paže a zbrzdila můj pád tak razantně, že jsem konečně vydechl a nohy mi vystřelily směrem k nebi. Po pár škubnutích jsem najednou visel svisle k zemi a začal si s nadšení­m uvědomovat, že tento den nebude nejspíše mým poslední­m. Sotva jsem si to připustil, uvolnil můj mozek zbývají­cí­ zásoby adrenalinu, dí­ky nimž bych jistě disponoval neuvěřitelnou silou, jen jaksi nebylo okolo zrovna co zvednout či rozdrtit. V ten moment bych spíše než nadlidskou sí­lu uví­tal zdravý a střízlivý rozum, jehož plné výkonnosti se mi bohužel nedostávalo. Snažil jsem se zorientovat v uklidňují­cí­ se situaci. Ta ruka? Ruka co mne zachytila. Vzhlédl jsem vzhůru a uviděl vrchlí­k, který se plnil vzduchem. Začal jsem střízlivět a snažil si vybavit posloupnost těch tak, jak se mi na zemi zdálo, jednoduchých kontrolní­ch úkonů­. Nebyl jsem však sto vzpomenout si ani na jedinou. Věděl jsem, že abych přežil, musí­m kontrolovat, tak jsem na sebe křičel: Kontroluj Davide, kontroluj! Ale ksakru, co mám kontrolovat, oponoval jsem si stejně podrážděně. Po pár vteřinách usilovného snažení se mi vrátila alespoň malá část paměti, dí­ky které jsem začal chaoticky procházet všechny body automatické kontrolní činnosti. Začal jsem instinktivně zrychleně dýchat, abych okysličenou krví­ profackoval mou šedou kůru mozkovou a donutil jí­ tí­m ke stoprocentní­ spolupráci.

 Sto procent jsem z ní­  nevymáčkl ani náhodou. Stačilo to však k provedení­ kontroly, jejíž výsledek mne dokázal zklidnit. To, co jsem v tu chví­li uviděl bylo jak z jiného světa. Neskutečně  úchvatná, doslova nadpozemská podívaná. Dojem z obrazu, který jsem spatřil 1000 m nad zemí­ byl umocněn dalším drogovým koktejlem namíchaným mým starostlivým vnitřním já. Můj mozek se mne rozhodl odměnit za to, že jsem dokázal přežít v situaci, která se zdála být bezvýchodně konečnou. Ingredience, které jsem nespíš ještě nikdy nechutnal, ty mě známé v nepoznaném množství, vše protřepáno s takovým umem, že mne to opět přinutilo křičet. Tentokráte však štěstím, které mi téměř nahnalo slzy do očí­. Moje výška stále klesala. Nyní­ však rychlostí­, která mne již neděsila. Uží­val jsem si citlivého ovládání školního padáku, který okamžitě plnil jakýkoli pokyn. S pohledem na letištní­ plochu skrz mé visící­ nohy těšil jsem se z každé otáčky. Z úžasu mne vytrhlo až chrčení­ vysílačky, ze které se ozýval hlas instruktora, který evidentně  již po několikáté opakoval stále stejnou větu: Hej lidi bacha! Přistává letadlo! Rychlým pohledem doprava jsem zjistil že v mé úrovni­ přistává Andula, ze které jsem do naprostého neznáma před pár minutami vyskočil. Ač byla dost daleko, strhnul jsem padák doleva a odchýlil se tím od plánované trasy k vytyčenému doskokovému bodu. Otáčku jsem již nedokroužil. Skončil jsem v čerstvě zoraném poli vedle letiště. Po doskoku se mi nohy zabořily do hlí­ny a padák mně strhnul k zemi. Stále napuštěný vzduchem mne táhnul ještě asi deset metrů, než se mi ho podařilo zastavit. I přes toto, nevydařené přistání­ jsem proží­val neskutečnou euforii. Další­ skok byl již třešničkou na dortu. Doskok již povedený a tělo přeplněné hormony, které mi snad museli stříkat z uší­. Dalších  pár hodin jsem byl jako na drogách. Pocit štěstí­, který mne zaplavoval, byl tak intenzivní jako nikdy předtím. O to nepří­jemnější bylo střízlivění­ a abstinenční příznaky následují­cích­ dnů. Chvála bohu za YouTube, které mne díky videím parašutistů a jiných bláznů udrželo nad vodou do následující soboty, kdy jsem z letícího teurboletu mohl vyskočit vstříc mé další dávce.

Za tento zážitek bych moc rád poděkoval instruktorům z paraškoly IMPACT, kteří­ mně zodpovědně  a ochotně  provedli základní­m výcvikem a již několikrát bez újmy vyhodili z letadla. Pokud jsi někdy o parašutismu přemýšlel i Ty návštěvníče, na jaře v Kolíně ahoj

Pokladnice skalního města

Podrobnosti

Kategorie: Blog

Zveřejněno 30. 1. 2009 19:38

Napsal Espial

Zobrazeno: 6

Blížíme se k starodávnému městu. Naši skupinu tvoří převážně starší Angličané, nyní rozmlouvající s místním průvodcem, který prakticky od chvíle co se za námi zavřely dveře autobusu vypráví o historii Jordánska i o samotném obchodním centru,jež se ukrývá ve vyprahlých skalách. Plynulá angličtina je patrně srozumitelná všem kolem mně, ale já snad i díky dialektu mladého Jordánce rozumím jen málu. Nedá se nic dělat, budu si muset vystačit s tím co mám o cíli mé cesty načteno a zbytek mi po návratu objasní google :) Těším se až spatřím město vybudované v místě, kde se protínají tři údolí (Vádí al-Araba) a do kterého v Kristově době mířila většina karavan projíždějících pouští. Ač v roce 62 před n.l, v časech největšího rozkvětu jej obývalo na 30 tis. lidí, dnes sem každý nezavítá. Uvědomuji si, že je to nejspíše má jediná cesta k místu, které se pro pohádkovou scenérii stalo kulisou řady filmů.

 K bráně starodávného kosmopolitního města, střeženého kdysi ze skalních říms lučištníky oddanými osvícenému králi, se dnes blížíme v klimatizovaném autobuse ozbrojeni jen videokamerami a foťáky. Tento fakt trochu kalí mé dobrodružné představy, nemohu se však dočkat až vstoupím na místa, kde vyrostlo celé město z ničeho. Z ničeho a ze všeho. Tehdejší obyvatelé několika paláců, řady zahrad a vykotlaných příbytků nepotřebovali precizně oštukované zdi a plastová okna chránící je před hlukem zvenčí. Na druhou stranu v těchto zeměpisných délkách nemuseli čelit déle trvající klimatické nepřízni, omlouvám si pohodlný způsob života, kterému jsme přivykli. Přijíždíme k městu, jež je vybudováno nad pískovcovým unikátem a zásobovalo Petru řadou surovin, přičemž nejdůležitější byla jistě voda, kterou důmyslný akvadukt vháněl do starodávného města Nabajetců. Autobus zastavuje před pětihvězdičkovým hotelem, kde máme o pár hodin později poobědvat. Jaký to kontrast se zdejší chudobou. Průvodce vyzvedává vstupenky pro naši skupinu a procházíme bránou, která mění asfaltovou cestu v prašnou. Již na nás čekají místní businessmani s několika koňmi ze stájí, které zde nechala vystavět jordánská princezna Iman. Tuto informaci jsem nepochytil v autobuse, ale dočetl jsem se ji na bilboardu u cesty. Jelikož jsem po cestě zahlédl již několik cedulí podobného charakteru nabyl jsem dojmu, že vládci zde budou nejspíše nad každou dobrodušností vztyčovat své podobizny. Snad se stejně staví i ke svým nezdarům.

Průvodce nás nabádá využít koňů k převozu ke vstupu do soutěsky al-Síku vzdálené asi 600m, skrze kterou se vydáme k městu. Přestože je prý odvoz zahrnut do ceny vstupenky rozhodujeme se tento úsek překonat po svých. Neže bych nedůvěřoval těm vystresovaným zvířatům, ale cosi mne varuje, že v těchto krajích nebývá zadarmo tak úplně zadarmo. Po těch pár set metrech jsem rád za mou dřívější zkušenost z cest za Libyjským mořem. Malý pán, kterého stejně jako jeho děti přepravili dolů místní domorodci zadarmo, neví jak vzniklou situace se ctí zakončit. Do hlasité debaty se zapojuje i náš průvodce, který po delší argumentaci zklidňuje výrazná gesta vodiče až  slovem “police“  zjevně v kombinaci s k uchu přikládaným telefonem. Dobře, že jsem se prošel, uvažuji. Nebudu muset vnímat pachuť, která zbude tomu nevelkému hrdinovi ke kterému teď obdivuhodně vzhlíží nejen jeho rodina, ale i ti jenž raději obdarovali. Na druhou stranu pro místní zůstane škrtem a možná hůře zlodějem. Zvláštní, že odlišné kultury mohou různě vnímat tak jednoznačný pojem jako je „zadarmo“.

Vcházíme tedy mezi stěny, které se měníc svou barvu v různých vrstvách sedimentu táhnou necelý následující kilometr při výšce až stovky metrů. Člověka dokáží uchvátit a ohromit,ale zrovna tak stejnými zbraněmi v sevření zastrašit a přinutit k uvědomění si vlastní nicotnosti. Obklopeni tou masou pískovce pokračujeme po udusané cestě, někde narážíme i na původní dláždění, jinde nás stěny s vytesanými kanály natlačí jen do pár metrů širokého úseku. Na mnoha místech se zastavujeme a udiveně si prohlížíme skalní stěny ozdobené kamenickým uměním své doby. Obdivujeme vytesané postavy i vodou do absurdních tvarů okousaný pískovec, jenž probouzí dětskou fantazii v návštěvnících po tisíce let.

A je tu okamžik na který jsem se tolik těšil. Průvodce nás vede podél levé stěny a s každým dalším krokem mi rozestupující se stěny vykreslují obraz, kterému se jen stěží vyrovnají dvojrozměrné fotografie mnou obdivované již mnohokrát. Skutečnost je nesrovnatelně impozantnější a mráz přejíždějící po zádech mi vrývá tento výjev hluboko do paměti. Klid panující po cestě mezi skalami střídá hemžení obchodníků a dětí, malý kluci závodí na hřbetech oslů a děvčata si hrají s kamínky, které záhy neobratně nabízejí nově příchozím za dolary .Shon však ještě několik dalších vteřin nevnímám a nemohu se vynadívat na nejznámější chrám Mojžíšova údolí, na Pokladnici jež jsem tolik toužil spatřit na vlastní oči.

Po dvou dalších hodinách, za které jsme stihly jen v kvapu projít první část skalního města a shlédnout desítky umělecky pojatých hrobek, palác a amfiteátr vytesaný v prvním století n.l., kde se scházelo až na sedm tisíc diváků, je čas k návratu. Mohu jen litovat, že nemáme více času k prozkoumání tohoto úchvatného místa, které bylo beduíny po tisícovku let  udržováno v zapomnění a pečlivě střeženo před zraky cizinců. K důkladnému prozkoumání města, jehož brány definitivně opustili poslední obyvatelé po velkém zemětřesení v 7. stol. n.l, by jste potřebovali dva celé dny,  které my nemáme a vcházíme proto znovu  do chladné skalní průrvy. Naposledy se otáčím a s pocitem naplnění a vděčnosti se s mým tátou vydáváme zpět.

Škrtám tedy jeden ze sedmi divů světa (nerad však J o jeden sen méně, o jeden krok blíže k dospělosti)

Mají to ti Korejci, ale vychytané ;)

Podrobnosti

Kategorie: Blog

Zveřejněno 15. 4. 2009 21:14

Napsal Espial

Zobrazeno: 6

Z odletové haly nás odchází­, ač to zprvu nevypadalo, řada mladých Čechů. Jen doufám,že ne všichni mají­ namíř­eno za studiem do Sydney. Záhy budí­m rozruch mezi letuškami, když se po uvolnění­ cesty mou postarší­ spolusedí­cí­ snaží­m co nejrychleji vtěsnat k okénku, abych uvolnil uličku. Jak je mým zvykem, přehlížím­ v zaujetí­ věci zjevné a hlavou naráží­m do otevřeného v­íka zavazadlového prostoru. Několik letušek se po hlasité události seběhne a starostlivě mne zasypává otázkami. Potom co se hemžení­ uklidní­, zjišťuji, že žena sed­ící­ na vedlejší­m sedadle je Čecho-Australanka z Brisbane. Milá, upravená dáma se později ukazuje býti poněkud upovídanější­ .Po 3 hodinách, kdy ví­m vše o podstatě její­ návštěvy v ČR, její­ch rodinných trápeních, domu roze­žraném termity i o za­žívací­ch potíží­­ch její­ho prvn­ího psa, v­ítám začátek rodinné komedie v TV na protější­ stěně. Jsem překvapen s jakou pečlivostí­ se kolem nás personál točí­. Neustále kolem pobí­hají­ a rozptylují­ nás různými předměty jako malé děti, které jen těžko bez zábavy udrží­te v sedačce. Krom dobrého jí­dla, řady nápojů přinášejí­ sluchátka, ubrousky a další­ drobnosti, ovšem vždy jednotlivě, aby nás to neustálé hemžení­ maximálně rozptýlilo. Nejví­ce mne rozhodně překvapil balíč­ek se zubní­m kartáčkem, oční­mi klapkami a párem světle modrých ponožek. Musí­m přiznat, že je to o mnoho komfortnější­ nechat nohy odpočinout od bot a sedět si tam jako doma v obýváku a bavlněné ponožky šoupat po koberci. Maj­í to ti Korejci ale vychytané. Po několika hodinách sezení­ a špatného spánku začí­nám rozumět neustále se vrtí­cí­mu asi 75-ti letému Australanovi s nápisem FBI na kapse opraného trika. Do Soulu jsou to ještě tři hodiny a já už cí­tí­m každý sval a kloub. S Australankou už jen občas prohodí­me pár slov, ale raději stále nesundavám sluchátka z uší­ :) Vytahuji kryt okénka a zjišťuji, že venku je dí­ky mnoha kilometrům uražených na východ již dávno světlo a pod námi hledí­m na Mandžuskou rovinu. Až teď si uvědomuji, že jsem možná mohl shlé­dnout i Sibiř přes jejíž­ část jsme přelétali. Škoda, tak snad až poletí­m nazpět. 12.30 m­ístní­ho času přistáváme na letišti v Soulu. Loučí­m se s Brisbankou obohacen o pár dobrých rad a několik nepotřebných informací­, které jistě udrží­m déle nežli bych si přál­ .Prochází­m pří­letovou halu, prohlíží­­m si zaparkované pečlivě vyrovnaná letadla a podivuji se nad kroutí­cí­ se cestou vyznačenou na posuvné ploše. Všechna ty vozí­tka překvapivě dodržují­ cesty ač by s klidem mohli jezdit cestou nejkratší,­ jako to funguje na Ruzyni :))

Po kontrole se nechávám eskalátorem odvézt o patro výše na transfer. Vjí­ždí­m do haly dlouhé určitě kilometr s nespočtem krámků,restaurací­,kaváren a dokonce hotelem. Tady chví­li bloudí­m, než na informací­ch zjišťuji, kde mohu navští­vit toužebně očekávaný VIP salonek. Po prokázán­í se palubní­m lí­stkem a ověření rezervace vchází­m do komfortně vybavené haly, která je plná různých druhů křesí­lek a stolečků. Jdu pří­mo k dvojici mladých Korejek sedí­cí­ch za informační­m pultem. Nechávám u nich v zástavě letenku a odcház­ím s dvěma ručn­íky do koupelny, která mi doslova vyrazí­ dech. Tmavý mramor v kombinaci s chromem a sklem vypadá opravdu luxusně. Nazouvám si malé pantofle, které očekávaly sp­íše korejskou velikost chodidla. Po 10 hodinách ve vytopeném letadle oceňuji vůni­ kvalitní­ho mýdla a šamponu. Rozbaluji u umyvadla připravený zubní­ kartáček, ač mám v kapse již jeden z letadla. J  Osvěží­m se ještě kolí­nskou z velkých dóz a jdu něco poobědvat do bufetu. Těstovinový salát a ne poslední­ Budwaiser si vychutnávám u asi 20 metr vysoké prosklené stěny s výhledem na letištní­ plochu. Jelikož jsem bez signálu, vydávám se hledat internet. Sotva však vyjdu ze salonku zastavuje mně Čech, který mne zřejmě zahlédl v letadle s dotazem, zda nemám telefon. Potvrzuji mu, že i můj mobil je nepoužitelný a zjišťuji, že jeho c­ílem je rovněž škola v Sydney. Popřeji mu dobrou chuť a jdu si po svých. Internet, jí­dlo, procházka po krámech a opět něco k snědku s dobrým pivem. Dokonce i cigaretu jsem si musel vychutnat společně s kávou v pěkně vypadaj­ící­m smoking roomu.

Nástup na palubu posunují­ o pár minut,ale nakonec směr Sydney odletíme na čas. S nadšení­m zjišťuji, že ta usměvavá slečna při odbaven­ v Praze našla m­ísto bez spolusedí­cí­ho.Po dalš­ích 10 hodinách se blíží­me k Sydney a já se dí­ky tomu prostoru c­ítí­m o mnoho odpočatěji­ nežli předešlého dne. K ránu mě u sedadla navštěvuje můj český známý ze Soulu s otázkami k vyplněn­í vstupn­ího formuláře. Jak to, že ví­, kde sed­ím. Je 6.12 mí­stn­ího času a tí­mto mi zřejmě končí­ ten pří­jemný pocit obskakovaného klienta korejských aerolinek. Skoro mám nutkání­ nechat si tu sní­dani na horší­ časy :))